Pondělí, 20. dubna 2020, 13:50
Tramp a skaut s přezdívkou Bobo prochodil Lužičky i Jizerky, celý život se zajímá o botaniku a zvládá i řadu ručních prací. Přesto i jeho život zavál na různá místa až se ocitl na ulici.
S Bobem se potkávám v jeho pokoji v Azylovém domě, kde je zhruba rok. Mezi věcmi denní potřeby si všímám řady ozdůbek, hlavně z přírodních materiálů, i krásného košíku. To vše vyrobil Bobo sám. „Krátím si tak čas. Vždycky mě to bavilo. Umím plést, háčkovat a ani technika drhání mi nedělá problém,“ říká Bobo.
Od začátku našeho setkání boří Bobo asi všechny předsudky spojené s lidmi bez domova. Sedím naproti čistě oblečenému a upravenému muži, který působí jako velkej sympaťák a říkám si, že v mládí to musel být docela pěknej chlap. Netáhne z něj alkohol ani smrad z cigaret a brzy vzápětí rychle nacházíme společné téma - hory.
Jakmile se Bobo rozpovídá o místech, která prochodil a navštívil, v očím mu vesele jiskří. Kdo miluje výlety po Jizerkách, Lužických nebo úplně jiných horách, tenhle pocit moc dobře zná. „Jak jsem se dostal k trampingu? No, asi po mamce. Navzdory problému s kyčlí jsem prochodil Lužičky. Za den jsem našlapal i pětadvacet kiláků,“ vypráví. Díky lásce k přírodě a trampingu se stal i skautským vedoucím v Chotyni. Právě zde strávil velkou část života, ačkoliv se narodil v Chomutově.
Pondělí, 30. března 2020, 14:45
S Irenou jsem se potkala v Azylovém domě. Běžně žije na ulici, během zimy ale většinou stráví pár měsíců právě zde. Dlouho tu ale nikdy nevydrží. Jakmile se začne oteplovat, vyrazí ven a půl roku ji tady nepotkáte.
„Moje maminka byla učitelkou na druhém stupni - matika, fyzika. Když dostala v Chotyni služební byt, tak jsme se přestěhovali,“ vzpomíná. Bobo vyrůstal s mámou, tátou a sestrou. Od malička ho ale provázely zdravotní problémy. V pěti letech začal mít problémy s kyčelním kloubem. „Skoro rok jsem pak byl na lůžku. Kyčel se mi špatně vyvinula. Jednu nohu jsem měl o víc než tři centimetry kratší. Musel jsem mít i speciální obuv. Maminka mě ale i tak naučila skvěle chodit.“
I škola Boba bavila. Na Bojišti se stal mechanikem elektronických zařízení a potom se přihásil na večerní školu. Roky pak pracoval v Liberci a Hrádku. Jenže následně ho čekaly dvě operace a poté už měl o nalezení práce opravdu nouzi. Situace se zhrošila, když přišel o rodiče. „Maminka bohužel měla rakovinu. Hodně se o ni starala sestra. Já jsem s tátou postavil v Chrastavě barák, kde jsme bydleli. Ani táta ale nebyl zdravý, dostal budíka na srdce, ale jednou jsem přišel večer z práce a našel ho...“
Na Bobovi je vidět, že i po letech vyvolávají vzpomínky emoce. Když přišel o práci, prodal dům a koupil si v Chrastavě byt, kam si vzal nájemníka. Ten mu ale údajně nepřidával na nájem a tak se mu začaly hromadit dluhy. „Musel jsem byt prodat a zaplatit tak dluhy. Pak jsem se dostal do azyláku, ale protože jsem byl bez peněz, tak jsem nakonec skončil úplně na ulici.“
Tam ho dle Boba oslovila úplně cizí žena, která mu nabídla ubytování v Lukášově. „Byl jsem rád, ale když jsem dostával dávky, skoro nic mi nenechali,“ přiznává. Navíc se zde staral o dalšího muže, který na ulici málem umrzl. „Bylo to náročné. Myslím, že nebyl úplně v pořádku. Třeba pustil sporák a nechal to tak,“ dodává Bobo. Nakonec tak odešel. Nyní žije v azylovém domě, hledá práci, kterou by i se zdravotními komplikacemi zvládal, a ve volném čase tráví hodně času venku.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
