V posledních letech zažívá Česko doslova běžecký boom. A nepřibývá jen běžců samotných. Stále více lidí propadá canicrossu, tedy běhu se psem. A své o tom ví i Karolína Cipro, která společně s manželem pořádá závody, tréninky a díky nim se začala komunita canicrossařů rapidně rozšiřovat.
Dnes vedete s manželem Šimonem úspěšnou firmu Běhej se psem a pořádáte celou řadu musherských akcí, jak jste se k tomu dostali?
Firmu jsme založili v roce 2012. Tehdy zas tolik lidí se psy neběhalo. Na závodě běželo třeba pět chlapů a tři ženský. A když jsem si chtěla zlepšit při běhu fyzičku a s někým se porovnat, neměla jsem šanci. Holky mi hned pláchly a já byla deset minut za nimi. Nakonec jsme se na Silvestra vsadili, že dostaneme do roka na závod 60 účastníků.
Začali jsme řešit, jak lidi přilákat a rozhodli jsme se, že zkusíme udělat v Praze tréninky. Byl to ale tehdy hroznej punk. Vzali jsme starý postroje po našich psech, abychom měli vůbec co půjčit. (smích) Ale už na první trénink přišlo deset lidí, rychle se to šířilo a v září nastoupilo na start přesně 61 závodníků. Měla jsem ohromnou radost. A ačkoliv já osobně si běhám jen tak pro radost, hrozně mě nadchlo pracovat s lidmi a vidět jejich pokroky.
A od té doby jste v trénincích pokračovali?
Ano. S původní partou jsme se ale rozešli, protože každý z nás měl jinou představu o trénování. Tehdy jsme začali spolupracovat s Nory a postupně začali objevovat výhody intervalového tréninku. Třeba ohaři a evropáci (Evropský saňový pes, pozn. red.), kteří jsou na to dělaní, odtahají všechno. Ale třeba takovou border kolii to po pár kilácích přestalo bavit. Díky novému stylu trénování jsme objevili jinou cestu, která je zábavná i pro normální psy.
Říkáte, že sama běháte jen tak pro radost, proč?
Nemám na to hlavu. Baví mě běhat na pohodu. Ale dovolím si říct, že dokážu psy připravit. Manželovi jsem dělala handlera ještě před tím, než jsem začala sama běhat. Připravila jsem mu je přes závodem a potom zase vychodila. Navíc jsem ještě ke všemu běhala s evropákem, kterej nebyl vhodnej do tahu.
Evropák byl vaším prvním psem?
Ne, prvního pejska, Boston teriéra, jsem dostala ve 12 letech od rodičů jako satisfakci za stěhování. No a Bostony jsem měla vlastně do chvíle, kdy jsem potkala Šimona. Chtěli jsme si tehdy pořídit prvního společnýho psa a měla to být zase Boston teriérka, ale chovatelka měla i štěně evropáka. Šimon chtěl ohaře, ale já trvala na tom, že si vezmeme Fifinku. Jenže za měsíc nám chovatelka volala, že na ohaře nemají čas, a tak se k nám dostal první evropák.
To byla asi docela změna, ne?
No, tehdy jsme bydleli ještě v Praze na Vinohradech. Jezdili jsme prvním metrem ve čtyři ráno za Prahu, abychom odtrénovali. Pes nám v metru zvracel. Dneska nechápu, že jsme to vůbec přežili.
A jak velkou smečku máte dnes?
Teď máme celkem tři psy. Dva evropáky a jednoho Německého ohaře. Když mi umřel první evropák, už jsem dalšího nechtěla. Jsou to hodně specifičtí psi a já nejsem zrovna trpělivá.
Původně jste teda od Prahy, jak jste se dostali k nám na sever?
Šimon je původně z Tanvaldu a celou dobu, co jsme žili u Kladna, říkal, že se musíme vrátit na hory. No a já jsem slíbila, že když sežene pozemek a dům, tak se přestěhujeme. No a tak jsme tady. První rok byl, přiznávám, náročný. Byly pro mě nezvyk všechny ty kopce. Než si uděláte občanku, musíte vyběhnout do kopce čtyřikrát. Ale jsem tu hrozně ráda, je tu úžasný klid a krásná příroda.
Vystudovala jste medicínu, proč jste se rozhodla oboru nevěnovat?
Šla jsem na medicínu s tím, že až skončím, budu vést dobrovolníky v nemocnicích a budu se věnovat té péči okolo. Jenomže už v průběhu školy, při které jsem pracovala, jsem tak trochu vyhořela. Tehdy jsem ale mimo jiné začala jako první v republice s canisterapií v nemocnici. Vytvořili jsme tým lidí, kteří šli trochu jinou než tradiční cestou. Zaměřili jsme se na děti, které se při pobytu v nemocnici nudí. Přítomnost psa je rozptýlí a přivede na jiné myšlenky.
Před deseti lety canicross téměř nikdo neznal. Teď je to obrovský boom, čím to podle vás je?
Je to jednoduchý sport. Stává se populární stejně jako běh. Dnes všude potkáváte běžce. Je to relativně levný a nejste omezení třeba otvíračkou fitka. Můžete vyrazit kdykoliv. Spoustě lidem se nechce vyběhnout samotným a v psovi mají skvělého parťáka. Navíc se psem musíte ven každý den. A když je hnusně, je pro řadu lidí jednoduší procházku odběhnout.
Tuhle otázku asi dostáváte často, ale je canicross omezen váhou nebo velikostí psa?
Běhat může každý pes. Dokonce přibývá běžců i s tak malými pejsky jako jsou čivavy a jorkšíři. A když se zdá, že takový pes nemůže člověku při běhu pomoci, máme ozkoušeno, že už od dvou kil je to znát. Akorát se nám občas stává, že na trénink přijde například dvanáctiletá slečna, která váží stejně jako její ohař. To není ideální, ale jinak omezení nejsou.
Patříte mezi největší pořadatele canicrossových závodů, jaký je váš nejoblíbenější?
Tím úplně nejoblíbenějším je Dog Epic Race, jediný zdejší etapový závod se zázemím u Bramberku. Během tří dnů absolvují závodníci čtyři etapy v krásných Jizerských horách.
Máte nějaké plány ohledně Běhej se psem do budoucna?
Rádi bychom vytvořili kompletní zázemí i se cvičákem, kde bychom se mohli věnovat různým psím sportům. V plánu máme i takovou hobby záchranařinu. Určitě máme v plánu i besedy a přednášky, které pořádáme již nyní, ale v současné situaci je velmi náročné něco připravovat.
Foto archiv Karolíny Cipro
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
