Jednadvacetiletá studentka Tereza Jakubičková začala závodit v bikini fitness před dvěma lety. Tento sport si zamilovala, letos zvítězila na mistrovství Čech a z mistrovství Evropy ve španělské Santa Susanně si odvezla v kategorii juniorek čtvrté místo, v kategorii žen se dostala do finálové top šestky. V rozhovoru nám (ne)obyčejná mladá závodnice prozradila, co tento sport obnáší, jak vypadá závodní příprava a jaké má plány do budoucna.
Jaký obor studujete?
Studuji v Praze na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, obor Nutriční terapie. Po prázdninách půjdu do třetího ročníku.
Přiblížila byste nám bikini fitness?
Je to kategorie bodybuildingu. Na pódiu ukazujeme svoji formu, kterou dokážeme „vytvořit“ během přípravy. Projdeme nabíráním svalů, poté dietou. Bikini jsou specifické v tom, že nemají tolik svalů, proto se mi tato kategorie líbí. Není to jako třeba bodyfitness, tam už jsou závodnice hodně osvalené. Dalo by se říct, že bikini jsou takové "vysportované modelky". Klade se důraz na to, aby to nebylo přehnané, hodnotí se i make-up, vlasy, pózing, to jak tu formu umíme prodat.
Jak jste se dostala ke cvičení a závodění?
Když jsem byla mladší, věnovala jsem se různým sportům: gymnastice, aerobiku, poté jsem šest let jezdila na koních. Asi v osmnácti letech jsem poprvé šla do fitka s kamarádkou – klasicky jsme nevěděly co a jak (smích). Chtěly jsme se zkrátka hýbat, zpevnit tělo. Hodně mě to chytlo, hlavně ve chvíli, kdy jsem začala vidět výsledky. Když jsem zpevnila tělo a trošku zhubla, začala jsem chtít něco víc. Potřebovala jsem nějaký další cíl. Bikini fitness jsem sledovala, pohrávala si s tou myšlenkou a po roce cvičení jsem oslovila trenéra Honzu Koníře v libereckém Mixgymu, jestli by mě připravil na závody. První sezónu jsem měla v roce 2020, v devatenácti letech.
Jak reagovala rodina a okolí na to, že chcete závodit?
Rodiče moc nevěděli, co to bikini fitness je. Nejprve byli trochu skeptičtí – nebyli zvyklí na to, že si najednou vážím jídlo a chodím každý den do fitka. Reakce okolí nebyly ze začátku příjemné, ale když viděli, že mám nějaké výsledky a dotáhla jsem to až na „prkna“, tak se to změnilo. Moje mamka je teď mojí největší fanynkou (smích). Celá rodina a kamarádi mě podporují a jsou na mě pyšní, to mě moc těší.
Přiblížíte nám přípravu na závody?
Nejdříve je potřeba nabrat svalovou hmotu. Pokud bych šla do diety bez toho, moc by toho na mě pod tím tukem nezůstalo (smích). Nejprve se tedy posiluje, hodně jí a regeneruje. Pak následuje dieta. Já osobně mívám většinou hodně co shazovat, protože moje přirozená váha, na kterou se po přípravě vracím, je tak o sedm až osm kilo navíc. To musím v dietě shodit, takže já si dávám raději více času, i když většinou nestíhám (smích). Trvá to přibližně čtyři až pět měsíců. Je to striktní dieta, kterou mi určí kouč. Buď si hlídám a počítám makroživiny, jako jsou bílkoviny, tuky a sacharidy, nebo mám přesný jídelníček. Čerpám z čistých zdrojů, žádné zpracované potraviny. Nemůžu si jen tak jít do sámošky a koupit nějakou tyčinku. Musím si vše připravovat doma, vážit a krabičkovat, proto je to náročné. V ostatních sportech se to jídlo nemusí řešit tolik.
Dieta musí být psychicky náročná.
Je to tak. Hodně holek odjelo jednu sezonu a dostávaly se z toho několik let. Určitě to není sport pro někoho, kdo má špatný vztah k jídlu. Málokdo to psychicky zdravě ustojí. I já jsem měla problém, ale naštěstí jsem se z toho rychle oklepala. Po závodech člověk zkrátka rychle přibere, a to je po psychické stránce náročné.
Jaká byla vaše první příprava?
To bylo před dvěma lety. Připravovala jsem se na podzimní sezonu – vždy je buď jarní nebo podzimní. Držela jsem dietu přes léto, což bylo občas nepříjemné. Všude samé akce, grilování. Mě to ale hrozně bavilo, bylo to pro mě nové a když člověk vidí, jak to tělo reaguje a mění se, je to poprvé takové wow.
Vyprávějte nám o svých prvních závodech.
To bylo Mistrovství ČR juniorek v Ostravě, získala jsem třetí místo. Byla jsem nadšená, na prvních závodech dostat medaili byl velký úspěch. Uvědomila jsem si tam, že mi to všechno za to stálo a vyplatilo se. Jsou dny, kdy se na to člověk chce vykašlat, ale pak se mu to vrátí.
Setkala jste se s nějakými předsudky?
Samozřejmě ano, i teď mi někteří říkají, že už se jim to třeba nelíbí, že by být mnou už necvičili. Já osobně svalově už nechci být větší, pořád chci být ženská. Líbí se mi svaly, když je vidět, že jsem zpevněná. Ale sto lidí, sto chutí.
Vysvětlete nám proč se závodníci natírají tmavší barvou?
Je to kvůli tomu, že tmavší barva zvýrazní svaly. Snažíme se, aby na pódiu bylo osvalení a vyrýsování co nejvíce vidět. Navíc na závodníky září ostré světlo, takže v backstagi jsme hrozně tmavé, ale potom to tak tmavé není.
Jaké bylo mistrovství Evropy v Santa Susanně?
V juniorkách jsem skončila čtvrtá. Bronz mi utekl o bod, což mě trošku mrzí. Bylo to možná právě kvůli tomu, že jsem měla problém s barvou. Rozhodčí koukají opravdu na všechno. Ne jen na formu, ale i na to, jestli barva je jednolitá, není moc tmavá ani světlá a podobně. Ve finále kategorie žen jsem skončila šestá, za což jsem byla snad ještě radši. Na dlouhém pódiu nás bylo opravdu hodně, porota měla jen chvilku, aby se podívala na každou z nás. Proto jsem byla ráda, že jsem se dostala do finále.
Máte určitě srovnání mezi domácími a zahraničními závody.
Hrozně mě to v Santa Susanně nadchlo. Sice zahraniční závody lezou do peněz, ale moc jsem si to užila. Bylo skvělé, že jsem byla u moře. Organizace byla výborná, u nás je to občas slabší. Je dobré to spojit s dovolenou, na další závody bych zase ráda vyrazila do zahraničí.
Co vám závodění dalo a vzalo?
Určitě mi to dalo mnoho zkušeností. Zkusila jsem si, co zvládnu, dalo mi to hodně disciplíny. Člověk si sáhne na dno psychicky i fyzicky během přípravy, překonává sám sebe. Samozřejmě mám nespočet skvělých zážitků a nových známých, kteří se v tom pohybují a mají rádi to co já. Vezme mi to v přípravě z části společenský život, je to vyčerpávající a kromě školy, rodiny a nejbližších na nic jiného nezbývá čas ani síla. Může to hodně ovlivnit vztahy a také zdraví. Je potřeba to dělat co nejšetrněji, ne každý trenér vám nastaví správnou dietu a podobně. Člověk se musí sám sebe zeptat, jestli mu to za to stálo nebo ne. Ale to je v každém sportu.
Jak často teď trénujete?
Cvičím samozřejmě i mimo sezonu, aby byl vidět nějaký progress, ale nemám tolik tréninků, většinou čtyři týdně. Baví mě teď třeba běhat v lese. Když se mi nechce na trénink, tak zvolím jinou pohybovou aktivitu. V přípravě toho budu mít až až, také si chci odpočinout a znovu se na vše těšit, nechci si to znechutit.
Nově i sama trénujete klienty, je to tak?
Ano, letos jsem si udělala trenérský kurz, abych mohla oficiálně trénovat ostatní. Trénuji dva až tři dny v týdnu, mám pod sebou čtyři až pět slečen. Je to tak akorát, nechci toho mít moc, protože po celém dni ve fitku se mi nechce na můj trénink (smích).
Jste stále namotivovaná?
Lidé se mě často ptají, jak je možné, že jsem každý den namotivovaná, ale není to tak. Nejde si udržet motivaci pořád, ani já to tak nemám (smích). Platí takové to klišé "když přestává fungovat motivace, nastupuje disciplína". Ne každý den se vzbudím s nadšením do tréninku. Jsou dny, kdy se mi nechce nic dělat. Proto musím být disciplinovaná a mít před sebou ten cíl.
Plánujete letos ještě nějaké závody?
Upřímně teď nemám pevné plány. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že bych šla do další přípravy, abych mohla závodit v podzimní sezoně. Do přípravy chci ale pokaždé jít s tím, že se mi na 100 % chce a jsem odpočatá. Mám za sebou teď zkouškové období, chci si také užít léto a jít do toho naplno. Nejdříve tedy půjdu na závody až na jaře příštího roku. To už mě ale čeká dokončení bakalářského studia, takže uvidíme, jak to vyjde. Skloubit to se školou je vždycky oříšek (smích).
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
