Pátek, 23. února 2018, 09:14
Jizerská 50 je za námi a nám zbyly už jen unavené svaly, mozoly, prasklé puchýře, ale také vzpomínky. Jedenapadesátý ročník byl jistě jedním z těch, které budeme mít v paměti ještě dlouhou dobu. Já určitě. Připravovala jsem se na něj, hrozně moc jsem chtěla překonat svůj čas z minulého ročníku a také jsem cítila zodpovědnost vůči Vám – čtenářům. Motivace pro dosažení dobrého výkonu byla veliká. Možná trochu svazující. Ale cílovou pásku se mi podařilo protnout, takže jsem spokojená.
Závodní den pro mě začal časně z rána. Nemohla jsem spát, jak jsem byla nervózní, takže jsem byla vzhůru asi od 5h. „Žaludek jak na vodě, to si vajíčka míchat nebudu,“ znělo mi v hlavě. Sáhla jsem tedy po vločkách a udělala jsem si kaši s ovocem. To je dostatečně vydatné jídlo a s ovocem do sebe dostanu hned nějaké cukry. Snědla jsem ještě kus zázvoru, aby mě nebolelo v krku, dopila jsem vodu s citronem a šla jsem se připravovat. Po (skoro) vybělení zubů – abych byla na fotkách hezká, jsem na sebe namazala kilo krému. V domnění, že díky tomu neofouknu. Zapnu batoh, lyže do ruky a běžím na autobus.
V autobuse slyším borce, jak si domlouvají taktiku: „No já jsem letos moc netrénoval, mám slabých 1 000 km,“ aha, v tuhle chvíli se směju dokonce nahlas (měla jsem za to, že mých 400 km je slušný výkon, asi není). „Fakt chlapi, letos za 3:10 nejlíp,“ zní z vedlejší sedačky. Tak teď přemýšlím, jestli má cenu nahoru vůbec jezdit. Nu což, už jsem na stadionu a kamarád, co mi maže lyže, na mě už čeká. Odcházíme k jeho kamarádům, od kterých se mám co učit – závodníci z první vlny, určitě ne moji soupeři. Už z dálky slyším, jak jeden z nich nadává na kvalitu sněhu. Letos to bude těžký.
Odcházím stranou od davu, abych se mohla v klidu rozcvičit. Účastníci a fanoušci mi nedají pokoj. Nejdřív mi jeden chytne džus, pak mi druhý chválí články a třetí na mě kouká, jak se převlékám do závodního, aby mi pak mohl pochválit zadek.
Bedřichovem se rozléhá tlukot srdce, což značí posledních 30 sekund do startu mé druhé Padesátky v životě. Zazní výstřel a běžím! Teda, spíš se snažím prodrat davem, abych ukořistila nějaké dobré místo ve stopě a pak se teprve rozbíhám.
Cesta k Nové Louce spíše připomíná boj na život a na smrt, než závod. Hlavně, když má každý v ruce hůlky. Začínám stoupat ke Kristiánovu a je tu první občerstvovačka a já okamžitě sahám po banánu a vločkové tyčince. Cítím, že jsem ráno podcenila jídlo a není mi tak dobře, jak bych chtěla. Nohy mi neslouží, jak bych si přála. Lyže na sněhu nedrží. Závod se zatím nevyvíjí podle představ. Ale Padesátka začíná zostra, věřím, že se to zlepší.
Uff, vydrápala jsem se na Čihadla. To si zaslouží doplnit energii. Sahám do ledvinky, abych si vyndala gel, jenže mi to s rukavicí s hůlkou nejde nejlépe. Nevadí, zrovna jedu z kopce, tak si sundávám hůlku, abych všechno v klidu zvládla. Jak si tak v klidu nandávám rukavici, úplně v klidu mi spadne hůlka. V tu chvíli v klidu přestávám být. Vždyť jsem ztratila hůlku po 10 km! Za mnou dav lidí, takže představa, že bych zastavila a vrátila se pro ni, se zdá být dost nereálná. Nějakým zázrakem se mi podaří zastavit a ještě větší zázrak je, když se z mlhy vynoří usměvavý pán, který mi podává mou spadlou hůlku. Svou dávku štěstí si tedy vyčerpávám hned na začátku závodu.
Mířím vpřed ke svému cíli. Snažím se makat, co to dá, ale tělo mě nějak ne a ne poslechnout. Na 20. km přichází krize. Lyže mi nejedou, víc lidí mě předjede, než které já dojedu, motivace se vytrácí. Už vidím Jizerku. Polovina závodu za mnou! Jenže místo radosti v sobě mám spíš obavy a pochybnosti. „Netrápím se příliš? Stojí mi to za to? Ještě mě čeká druhých 25 kilometrů a já tu skoro usínám na lyžích,“ honí se mi hlavou. Jenže dav fandících lidí, kteří tu mrznou několik hodin jenom proto, aby na mě zakřičeli, ať makám – to mě nabíjí novou energií. Žádné předčasné ukončování závodu, jedu dál!
Jak utichá křik a povzbuzování fanoušků, sílí ve mně hlas, že to nedávám. Kontroluju hodinky a čas je pár minut za plánem. Ještě není nic ztraceno, ale na psychice mi to moc nepřidává. Takhle to dál nejde! Vystupuju ze stopy, sundávám lyže… Vytahuju tyčinku, gel a pití. Protahuju se a u toho jím. Párkrát vydechnu, zklidním se, odříkávám si, že jsem silná žena a nějakou Padesátkou se nenechám rozhodit. Mám běžky na nohách a stopu před sebou a už svištím jako vítr.
Od Smědavy stoupám vzhůru a při pohledu na lidi, kteří mě přebíhají, se mi chce brečet. Ale nevzdávám se, už jsem nahoře. Teď už to bude pohodička. Škoda, že si při jízdě z kopce moc neodpočinu. Sníh stojí, musím píchat, soupeř se mi lepí na paty.
Míjíme Krásnou Máří, Hřebínek už je za zatáčkou. Kontroluji čas. No, bude to těsné. Na poslední občerstvovačce se moc nezdržuji, 30min na posledních 12 km není mnoho času. Popadnu pomeranč a jedu. Makám, co to jde a už se ani nestydím za zvuky, které u toho vydávám. Olivetská hora se mi se 40 km v nohách zdá nekonečná, ale přece ji zdolávám. Čas neúprosně kvapí. Koukám na hodinky. „Že by mé snažení šlo vniveč? Nebude to stačit,“ snažím se vytěsnit tyto myšlenky. Zamáčknu slzu a jedu. Musím to stihnout!
Čeká mě posledních 5 km. Už nemůžu! Nohy mě bolí, záda mi hoří, ruce už skoro nezvedám… Najednou se přede mnou objeví rozcestí před Novou Loukou – už jenom kopec k Buku a pak už jenom dolů a jsem v cíli. Dám do toho všechno. Po tváři mi stéká pot, slza, krev, či nudle? Kdo ví, to mě teď nezajímá.
Cílová rovinka a jsem tam!
Výzvě slečny, ať si dojdu pro medaili, skoro nerozumím. Lyže beru do ruky, odcházím do ústraní. Asi zemřít. Dojela jsem. Byl to boj.
Ještě několik dní si vyčítám, do čeho jsem se to pustila. Obzvlášť, když si nedokážu pořádně obléct tričko. Tak moc mě bolí ramena. Ale je to tam – nový osobák 4:44, 28.
Příští rok to bude pod 4:30. Mám koupit startovní číslo už teď? Zas takový blázen nejsem. Ale příští rok, to bude o mnoho lepší. Příští rok bude sníh, na který se bude dát dobře namazat. A příští rok budu mít ještě lepší formu.
Děkuju Vám, že jste se mnou absolvovali přípravu na Padesátku. Doufám, že jsem Vás pobavila svými nezdary a třeba motivovala k nějaké aktivitě.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
